Podzimní přechod Velké Fatry

Před dvěma lety jsme se ve složení já, Kufi, Luss vydali na Malou Fatru, která nás přivítala větrem, deštěm a sněhem. O dva roky později jsme to zkusili s její vyšší kamarádkou a nutno říct, že s tímhle pohořím si poněkud nerozumíme.

Tož jsme se během prodlouženého víkendu v listopadu rozhodli pro třídenní přechod Velké Fatry. Z původního počtu pěti účastníků jsme zůstali jen já s Kufim. Nicméně, tak trochu jsem to čekal, což je docela smutné. Každopádně jsem našel místa určená k přespání v divočině a mohlo se jít na věc.

Sraz jsme si s Kufim dali v Návsí. Přeci jenom je z konce světa, tak aby nemusel jet do civilizace a vyzvedávat mě. Kolem šesté ráno jsme se s plnými batohy vydali na cestu do Ružomberoku. Již při jízdě autem nás zastihl déšť, ale se zmenšující se vzdáleností od Ružomberoku pomalu ustával. Doufali jsme tedy, že na Slovensku pršet nebude. Jenže jsme měli smůlu. První metry našeho přechodu jsme zvládali s bravůrou a na suchu. Poté se vak počasí rapidně zhoršilo.

Nevím, co má se mnou Fatra za problém, ale jakoby nestačilo, že jsme byli v nejbrutálnější pasáži přechodu, začalo lít jako z konve. Totálně promočení jsme pomalu stoupali sjezdovkou k horní stanici lanovky Malino-Brdo a již tady se nám náš výlet znechutil. Nahoře jsme dali jablka, která nikdy nechutnala tak dobře jako tam, a pokračovali dále. Stoupání neustávalo, avšak postupně jsme se sněhem prodrali až k nejvyššímu bodu, který měl lehce pod 1500 metrů nad mořem. Podle map jsme tedy nastoupali krásných tisíc výškových. Musím říct, že s naší nevýraznou kondicí a plným báglem to byla docela sranda.

Nicméně, pokračovali jsme poměrně stálým tempem až na Smrekovicu. Ta byla už jen pár set metrů od místa, kde jsme měli přenocovat. Ve wellness hotelu jsme se osvěžili kofolou, z promočených věcí se staly mokré věci a vydali jsme se na Močidlo. Marně jsme doufali, že pro nás bude nachystána nějaká opuštěná minisalaš, turistický přístřešek, krmelec, seník....aspoň psí bouda proboha. Nic! Velká louka pokrytá sněhem. Samozřejmě, na co bychom si brali stan, když chceme spát v přístřešcích že? Jen zbytečná zátěž navíc.

Tak a co teď? Třídenní přechod se mohl stát holým boje o život, ale my zachovali chladnou hlavu a vydali se bohužel k autobusu. Během osmikilometrového klesání jsme se pobavili několika velezkušenými řidiči, jež stoupali bez řetězů, a za pár desítek minut jsme byli dole. Šerednou hlavní cestou a monstrózní restaurací Bodega jsme si náš výlet nenechali pokazit a v rámci dobrodružna jsme se na autobusové zastávce vrhli na Dobrý hostinec. Přeci jenom to jídlo nepotáhneme zase domů.

Povečeřeli jsme tedy a autobus nás následně dovezl zpět k našemu povozu. I v tak multikulti městě jako je Ružomberok to Kufiho Honda zvládla a zůstala na místě v plné zbroji. Tím jsme byli pochopitelně potěšeni, neboť jsme se obávali, že domů pojedem jen na kolech, avšak naštěstí nám aspoň jednou bylo přáno. Naprosto mokří jsme tedy nasedli do káry a poté už následovala jen cesta domů. Cesta, která se měla odehrát o dva dny později a ještě teď, když píšu tenhle zápis, jsme měli trčet kdesi v divočině. Škoda! Snad příště....

Hodnocení článku

5

Autor článku:
Šnek

Členem oddílu 17 let