Bielokarpatská pila

Tento článek se netýká žádné oddílové akce. Je to článek o přechodu Bílých Karpat, který jsem společně se Šnekem, Smíškem a jejich otcem, panem Podleśným podstoupil na začátku prázdnin 1.-4.7.2020. I přes to, že to nebyla oddílová akce, chtěl jsem to zde napsat, jako inspiraci pro ostatní, kteří by se tam chtěli podívat, nebo jako inspiraci těm, co zvažují nějaký přechod.

Někdy na začátku roku za mnou Šnek přišel s tím, zda bych s ním nešel na přechod, na což jsem měl jasnou odpověď: „určitě ano!“ Spolu se Šnekem jsme podnikli už několik přechodů a výšlapů, a vždycky to byl zážitek, na který rádi s úsměvem vzpomínáme. Proto jsem ani chvíli neváhal, a doufal jsem, že v té době nebudu mít žádné školní povinnosti. Úplně na začátku jsme měli přecházet Nízké tatry, ale jak všichni víme tento rok nám nachystal plno překvapení a komplikací, a kvůli nejistotě, zda na Slovensko budeme moct vyjet se zvolily jako alternativa Bílé Karpaty. 100 km za 4 dny, no trochu mě zatlo, v průměru to dělá 25 km na den. V hlavě mi proběhlo: „není to trochu moc? … bágly na zádech, únava, člověk je celou dobu v zápřahu.“ Pochybnosti byly, avšak druhý hlas říkal: „Vem si, kdo může říct, že ušel za 4 dny 100 km. Hmm? A přece dyť jsi to viděl, tam to není tak vysoké.“ Při boji s balením báglu jsem si vzpomněl, kdy naposledy jsem se na podobný trip balil, a trochu jsem se styděl, jak dlouho mi trvalo přijít na to co, kolik a kde to bude v batohu.

Brzo ráno v den odjezdu jsme se všichni potkali, až ve vlaku, kde jsme začali porovnávat co kdo nese, kolik kdo čeho má, jestli jsme něco nezapomněli. Největší pozdvižení vyvolala polní lopatka, kterou jsem měl připnutou na báglu. No co, i pes to za sebou zahrabává. Cesta byla svižná a po několika přestupech jsme vystupovali ve vesničce Javorník nedaleko Veselí nad Moravou. Jelikož jsme jeli starým motoráčkem, tak po vystoupení nás horko venku tolik nezaskočilo, s předpovědí jsme byli seznámení a hyce jsme očekávali. Cestou přes vesnici jsme se pořádně seznámili s našimi bágly, konečně jsme pocítili jejich váhu, a každý svým tempem jsme se vydali vstříc našemu prvnímu vrcholu Velké javořině. Cesta byla dlouhá, ovšem nebyla prudká, a potom co jsme prošli vesnicí jsme se dostali do stínu stromů. Pauz bylo na první den dost, ovšem byly to pauzy mazací, protože kdo maže ten jede, žejo. V tom vedru co jsme šli, to bylo třeba. Za několik hodinek jsme dolezli na vrchol Velké javořiny, který nás poctil nádherným výhledem, už né tak nádherným hycem a hospodou se studeným Bernardem. Hned jsme lupli po dva, což byla chyba, která se nám později vymstila. Po Javořině nastala cesta dolů, která byla o hodně prudší než cesta nahoru. Z Velké javořiny jsme se dostali do vesničky Květná, ze které jsme se museli přes takový mini kopeček dostat do Březové, kde jsme měli naplánovaný nocleh. No … Květná a její malý kopeček s názvem Nová hora nás dostala na kolena. Po celém dni pražení slunce jsme museli vylézt nahoru po louce, ze které když foukl vítr, tak na vás fouklo teplého luftu, jak když otevřete auto stojící v létě celý den na slunci, po tom pivku ... ideálka teda. No pěkný vyhnívák … doslova, horší jak celá Javořina za námi. Rychle jsme se z Nové hory klidili dolů k vesnici Březová, kde jsme narazili na takový větší potok a vedle něho lavici se stolem. Toto místo, jakoby volalo o to zde přenocovat. Rozložili jsme tábor, okoupali se v potoce, což nás náramně osvěžilo, povečeřeli jsme, zahráli žolíka, a uložili se ke spánku. Uprostřed noci bohužel přišlo na stěhování se do stanu, jelikož se začalo v dáli blýskat. Udělali jsme dobře, že jsme si před spaním postavili stan, jelikož pršelo celou noc.

Následujícího rána jsme se probudili do zataženého mokrého dne, trošku jsme se utěšovali tím, že se aspoň půjde nahoru lépe, když na nás nebude slunko tolik pálit. Ano, tuto výhodu to určitě mělo, jenomže nástup k úpatí kopce byl hlavně přes pole a louky, a tam nám promokly boty. Paráda nádhera teda. Tentokrát nás čekal vrch Velký Lopeník, který měl nástup podobný jako sestup z předchozího dne, a tudíž jsme se nějak jako skupinka rozpadli, a každý jsme ho zdolávali ve vlastním tempu. Na velkém Lopeníku jsme byli první Já a Šnek, a po příjezdu paní správcové místní rozhledny jsme ji pomohli vytahat náklad jejího auta, abychom zabili čekání na zbytek skupiny. Výhled byl prý nic moc, což jsme tak nějak tušili, když byla mlha a zataženo. Z Lopeníku jsme sešlapali do sedla, přes ohradu s krávami. Když člověk hodně přimhouřil oči, mohl si připadat jako v alpách. No a ze sedla pak zpátky nahoru na Mikulčin vrch, kde byla restaurace, a po tom všem chození člověk lehce vyhladoví, takže to byla jasná další zastávka. Za mě tedy padla dršťková s pivem (dršťkovou s ničím jiným nejde jíst :D) a knedlíky plněné uzeným, se zelím. Chvíli jsme poseděli, doplnili zásoby vody a vydali se dolů do Starého Hrozenkova. Cestou dolů vysvitlo sluníčko, a tak se nám zvedla nálada. Nicméně ve Starém Hrozenkově jsme narazili na stejnou potíž jako den předem, takový menší kopeček mezi vesnicemi, na rozpáleném slunci bez nějakého stínu. A bylo to tu znova, zase nahoru. Na kopečku mezi Starým Hrozenkovem a Žítkovou, jsme zjistili, že dole v Žitkové není žádná přehrada na okoupání se, což nás zrovna splavené potem dost zamrzelo. No nedalo se nic dělat museli jsme jít dál. Z Žitkové jsme šli už celkem po rovině na Rozepře(kde žádné rozepře nenastaly), Baštu (kde žádná bašta nebyla), až k Na Koncích (kde se konec dnešního putování konal). Cesta sem byla teda dost bahnitá, a hodně nám připomínala náš Kalužný, ovšem potom co jsme došli k přístřešku, bylo už zas všechno v pořádku, a hlavně po večeři bylo vše v pořádku. Bohužel ne nadlouho. Ještě předtím, než jsme šli spát se přiřítil slejvák a všechny nás, i přes to že jsme byli pod přístřeškem dost zalil. Věci promokly, my jsme promokli. Ono když na vás tak minimálně půlhodinky chčije, a jediné co vás chrání je přístřešek s děravou střechou, tak nic lepšího než, že zmoknete čekat nemůžete. Nastaly manévry, při kterých jsme nějak museli po dešti postavit stan přenést tam věci, které se podařilo zachránit, no a nějak se uložit slušně k spánku.

Následující ráno bylo pro mě to nejhorší. Věci mokré, hlavně teda boty, zataženo, ani snídaně a kafíčko mě moc toto ráno nenadchly, když jsem věděl, že se celý den budu bynckat v mokrých botách. No couž, vyšli jsme dál. Dostali jsme se cestou dolů do Vlárského průsmyku, kde mě nálada hlavně z mých bot začala opouštět víc a víc. Nebe bylo šedé a pomalu zase začalo kapat. Jediné, co jsem nechtěl, tak aby mě zastihl déšť. Na ten jsem bohužel nebyl připravený, ale jako vůbec. Ve vlárském průsmyku, když začalo poprchávat čím dál víc, tak jsme si 5 km po asfaltu skrz Sidonii zkrátili autobusem. Ještě že tak, to bychom jinak zmokli jak kury. Z autobusu jsme vlezli pod nejbližší přístřešek, a chtěli jsme počkat až déšť ustane. Na nebi to nevypadalo jako nějaká přeháňka, a tak se naše nálady dopracovaly k tomu, že jsme začali zvažovat odjezd domů. Proběhla debata, vytáhly se všechny pro a proti, ale naštěstí se nebe nakonec roztrhalo a po celém dni konečně vylezlo sluníčko. Tak jsem byl za něho rád. Když mě začalo hřát. Nakonec jsme pokračovali dál, nahoru na kopec Vršatec na Slovenské straně. Kousek za Vršatcem byl hotel, kde jsme nabrali síly výbornou kapustnicou, a znova jsme se pustili na cestu. Čekal nás strmý výstup, a ještě strmější sestup po rozbahněné cestě. Tento sestup po bahně mi dal zabrat víc jak celý den, jelikož jsem si připadal jak na bruslích po celou dobu. Nakonec jsme došli k přístřešku nad Vesnicí červený kameň, kde se nám naskytl nejkrásnější panoráma výletu. Nádherný západ slunce, a taky nejlepší místo na lopatku, jaké jsme si mohli přát. Jelikož nás čekal poslední večer, tak jsme vytáhli všechno nadbývající jídlo, co jsme měli, a udělali jsme takový improvizovaný raut. Nakonec jsme byli rádi, že jsme to nevzdali a dali jsme tomu další šanci.

Toto ráno nás čekalo největší překvapení, a tím byl úžasný východ slunce, který jsme mohli vidět, konečně jsme mohli vstávat do slunečného dne. Poslední snídaně, připravit nohy na poslední kilometry, namazat zalepit puchýře a vyrazit. Čekalo nás posledních 16 km, 3 vesnice před Púchovem. Červený kameň, Lednica, Horná breznica. Mezi každou touto vesnicí nás čekal kopeček, který jsme museli vystoupat, a zase sestoupat, abychom to mohli v další vesnici zopakovat. Přestávalo nás tohle nahoru a dolu bavit, ale poslední kilometry už jsme prostě zkousli a dorazili až do Púchova, kde jsme si dali pivko oběd. Smradlaví, unavení, ale spokojení jsme nasedli v Púchově na vlak, který nás zavezl až domů.

Na závěr. Nakonec jsme urazili za ty čtyři dny jenom nějakých 92 km +- nějaké ty kilometry kolem a kolem by se nasbíraly. Ačkoliv mě zradily boty a počasí, tak jsem rád, že jsem šel. Náramně jsem si to užil, a po dlouhé době jsem zas zažil tu pořádnou Turistiku, a dostal se blíž do kontaktu s přírodou. Bílé Karpaty jsou krásné, Šnek pořád mluvil o hřebenech, ovšem profil naší trasy vypadá jak nová lišta od pily. No posuďte sami. Děkuju svým parťákům, že mě vzali s sebou.



Hodnocení článku

5

Autor článku:
Kufi

Členem oddílu 7 let

Zapálený, bláznivý, hrr, věrný, spolehlivý. Prostě velké psisko.