Konihlava: Počasí na draka!

Konihlava, co to je? To je nějaký kopec tady u nás? Ano, Konihlavu sice většina nezná, protože není značená, nestojí u ní chatka s občerstvením. A přitom se nachází kousek nad Radvanovem, na trase mezi Filipkou a Velkým Stožkem, a právě proto jsme zamířili právě tam, abychom poznali nepoznané. … nebo se mi ten název prostě líbil a přišel mi vtipný?

Sešli jsme se za pofiderného rána na nástupišti v Třinci, kde byly nějaké čachry machry s tím, kdo kde bude čekat, kdo přijde a nepřijde. Nějakým způsobem jsme se sešli Já, Strom, Miky, Bára, Anetka, Veve, Viki, Myšák, Oliver, Fido, Kryštof, Teo a Filda. K nám se připojili dva cizinci (Prokopův termín) Smíšek a Prokop. V Hrádku jsme ještě nabrali Markétku, Dominika se Šimonem, Doda, Krtka a Kluky Jadrné, Dominika a Alíka. Jakmile jsme byli už doopravdy všichni, vydali jsme se na cestu.

Hned z kraje vycházky jsme měli příjemný stoupák nahoru nad Hrádek, ale nic s čím bychom si nemohli poradit. Cesta nám ubíhala, podzim hrál všema kartama co měl. Sem tam sluníčko, vydatný a chladný vítr, který by se hodil na pouštění draka, a možná by nám ho urval, občas zataženo, do toho se příroda začala lehce oblékat do podzimních barev, … celkem pestrá paleta podzimního počasí, ale na to že jsem vedl akci já bylo vcelku pěkně. Na občerstvovacích zastávkách jsme cvičili uzly, vždycky jsme si uzlík ukázali, zkusili si k němu něco říct a vyzkoušet, a kdo chtěl mohl během cesty zkoušet a zkoušet, a znova na další čekačce, zopakovat co jsme dělali a zkusit něco nového, a když bylo uzlů moc za sebou? Ještě pořád rostly kytičky a stromečky. Místy jsme se loudali, místy jsme museli přidat, aby nás neodfouklo. Na Filipce jsme se moc dlouho nezdržovali, což všechny překvapilo, a pokračovali jsme dál na Čupel, k rozcestínku Nad Zimným.

Právě tady na téhle cestě Filipka – Stožek, ve Slezských Beskydech na tomto hřebeni to mám asi nejradši. Lidí tady chodí málo, příroda je tu taková jiná … surovější, a celé to tady má takový „slovanský“ genius loci a v kombinaci s tím šedivým nebem…

Každopádně Nad Zimným jsme už byli kousek od našeho vrcholu Konihlava, jelikož ale tento vrchol nemá klasické označení a tabulku od KČT, vylezli jsme na nejvyšší bod po cestě, co se dalo. Vrchol Konihlavy dobyt! …snad teda jsme to trefili.

Následně nás čekala cesta dolů do Radvanova, ale nějak jsme si to zkrátili a vylezli jsme v Návsí nad kostkovem a svižným krokem to sešli až dolů k vlaku. Celou cestu dolů už se na nás usmívalo sluníčko, a tak naše vyfoukaná těla dostaly trošku tepla nakonec. Cestou jsme si ještě zopakovali všechny uzly, co jsme si ukazovali, a pak už jenom na vlak a domů. 

Hodnocení článku

5

Autor článku:
Kufi

Členem oddílu 8 let

Zapálený, bláznivý, hrr, věrný, spolehlivý. Prostě velké psisko.