Po stopách Yettiho 2015

Tak, tady je ode mě pár řádků o našem letošním "zimáku" , snad se Vám zápis bude líbit:) 

28.2 

Celé to započalo dne 28.2.2015. Všichni členové naší vědecké expedice se sešli na Třineckém vlakovém nádraží, kde už pro ně (nás) byla přichystána a připravena expediční helikop... Ehm... Dodávka. Naložili jsme tedy postupně své věci, pak i sami sebe a čekali až budou připravení i všichni ostatní. Jelikož na expedici bylo povoláno více vědců, než byla naše helikop... Ehm... však vy víte, schopna přepravit, tak se nás pár (vlastně 2 páry) muselo svézt další heliko-oktávkou. Já jsem byl součástí té menší ze skupin, tudíž jsem jel heliko-oktávkou, tudíž, jak bylo plánováno, jsem se spolu se Smíškem, Shaunem, Luss a pilořidičem Mírou dostal na chatu Kamenka (jež se stala na týden hlavní základnou naší výpravy) dříve, než druhá skupina s hlavním plukovníkem expedice Macem v čele (a v tu dobu ještě i za volantem). Využili jsme náš malý náskok a trochu v chatě zatopili a lehce připravili prostředí na příjezd zbytku výpravy.

Za pár chvil už jsme je vítali na chatě a po krátkém čase potřebném k vybojování si své postele (bitvy byly až nezvykle krátké, ale přisuzuji to tomu, že nás bylo celkem 12, přičemž kapacita chaty je okolo 40 míst - bylo tudíž poměrně z čeho vybírat), vybalení a ubytování už jsme pomalu usedali do hlavní konferenční místnosti, kde byla připravená přednáška od místních vědců a výzkumníků, která nás měla dostat více "do obrazu".  Po vskutku zajímavých a podrobných prezentacích jednotlivých místních výzkumníků jsme po krátké "vstřebávací" pauze shlédli velmi zajímavý dokument od našich ruských kolegů. Když už jsme shlédli dokument, i všechny prezentace, byli jsme  připraveni pustit se do výzkumu a dopadnout bájného a mystického Yettiho. Jelikož  bylo vcelku pozdě na nějaké venkovní výpravy, zůstali jsme uvnitř, kde pro nás byl připraven zajímavý program  plný chemických pokusů. Vše jsme si samozřejmě mohli sami zkusit a otestovat. Pak už na nás čekala večeře a Maco s kytarou. Po zhruba hodince vytí, jsme se již odebrali na pokoje a spát.

1.3

Druhého dne byl budíček v sedm hodin. Když už byli z postelí venku i ti nejospalejší, přišel čas na rozcvičku, jež si na starost vzal hlavní plukovník Maco. Není nad to se pořádně na začátku dne proběhnout a protáhnout. Po rozcvičce jsme se vrátili do chaty, kde na nás čekal teplý čaj na zahřátí a snídaně. Posnídali jsme, dopřáli si pár minut na přípravu a byla tu  první venkovní aktivita. Když chce člověk chytit Yettiho, musí ho umět najít. Tedy vystopovat. No a když zrovna Yetti nebyl po ruce, vydali jsme se vystopovat aspoň lišku... Obě skupiny se tohoto úkolu ujaly s vervou a rivalita byla cítit od chaty až k obecní hospodě. Pustili jsme se tedy po stopách, jenž nás dovedly až do lesíka, vzdáleného zhruba dva kilometry. Tam jsme strávili nějaký čas hledáním a prodíráním se terénem, načež jsme konečně lišku spatřili. Hon začal. Následovalo nahánění, nadbíhání, zakopávání a pár marných pokusů lišku chytit. Přece-jen se nám však povedlo vyštvat lišku z lesa na louku, kde se nám ji podařilo chytit. Týmová práce se vyplatila. I s chycenou liškou jsme se vrátili na základnu. Byl čas oběda. Za chvíli jsme museli opět nahodit uniformy a pátrací obleky a vydat se ven. Jelikož se v okolí tábora pohybovalo mnoho zvířat, bylo dobré zjistit jaká. Vybavili jsme se tedy pár miskami, pytlíčkem sádry, papírem a špejlemi a vydali se odlít pár stop. Tuto poklidnou venkovní aktivitu narušoval snad jen studený himalájský vichr, který zrovna bičoval krajinu a v krajině i nás. Nic na plat, museli jsme úkol dokončit. Když už sádra držela tvar, vrátili jsme se i s našimi úlovky do chaty, kde jsme je porovnali a zjistili, jaká-že zvěř se to pohybuje okolo nás. Bohužel, ani jedna ze stop se nepodobala stopám Yettiho. V teple chaty pak na řadu přišla svačina. Uprostřed svačení, nás však zburcovala zajímavá zpráva. Vysoké teploty, nezvyklé v tomto období a  tomto studeném kraji, zapříčinily tání sněhu. A právě toto tání odhalilo kosti, které by mohly patřit Yettimu. Na nic jsme tedy nečekali a honem se vypravili kosti najít a posbírat. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché tak, jak by se mohlo zdát. Místní pašeráci a překupníci se o kostech dozvěděli také. Museli jsme je tedy nejdříve dopadnout a kosti od nich získat. A zadarmo, jsme je vskutku nedostali. Po dlouhém pronásledování a běhání jsme konečně nasbírali dost kostí a vrátili se do chaty. Zde jsme se skoro ani nestačili zahřát douškem teplého čaje a už tu byl další úkol. Ze získaných kostí, jsme měli kostru Yettiho vytvořit. Obě družiny se i do tohoto úkolu pustili s vervou jim vlastní a vzniklé výtvory se živým kolegům velmi nápadně podobali. Jelikož jsme skoro celý den strávili v terénu, byli jsme rádi za čas, věnovaný stolním hrám, které přišli po Yettiho kostře na řadu. Udělali jsme tah v naší celo táborové partii Hry o trůny a hrál se také Carcassonne. Nestihli jsme ani dohrát co jsme hráli a už jsme ucítili krásnou vůni z kuchyně. Na stoly se nesla večeře. Po ní nějaký ten čas na hygienu a poté jsme se tradičně sešli u kytary.

 

2.3

Třetí den byl původně naplánován výlet, ovšem kvůli nepřízni vysokohorského počasí, bylo rozhodnuto výlet  přesunout. Po snídani jsme tedy začali lehce vědecky. Naším úkolem bylo rozsvítit diodu pomocí citrónu, hřebíků a drátu. K dispozici jsme je měli z různých materiálů. Oběma skupinám se to nakonec podařilo a diodu jsme přes ten citrón fakt rozsvítili. Vysíleni přemýšlením, jsme doplnili cukry svačinou. Jen jsme dojedli, přišlo hlášení o pohybu Yettiho, který byl spatřen v okolí tábora. Yetti ?  V okolí Tábora ? YETII !? OKOLÍ TÁBORA !? No mohlo nás to nechat chladnými ? Nebylo to ovšem tak jednoduché. Aby se k informacím o výskytu stop nedostala konkurence, přišly nám tyto informace zašifrované. První jsme tudíž museli vyřešit ještě v chatě, no a pak vzhůru dolů do vesnice, hledat další. Každá ze stop nás navedla, takže jsme chodili, luštili, hledali a sbírali, než jsme stopy měli všechny. Se stopami a nečekaným odhalením, že Yetti je mezi námi (což nám řekla poslední šifra) jsme se vrátili do chaty. Čas přemýšlet nad významem této věty jsme měli nad obědem. Jelikož v důsledku počasí vypadl signál a my jsme nemohli získané informace předat dál, museli jsme vyrobit stožár, vysoký a pevný dostatečně na odvysílání informací i v himalájském větru. Použít jsme mohli pouze papír a lepidlo. Každá z družin se úkolu chopila jinak, ani jedné se ho však nepodařilo splnit úplně (Zadání úkolu bylo vytvořit věž vysokou metr a schopnou unést po dobu jedné minuty dva plné hrnky vody). Rozhodli jsme se smutek z nepodařeného výkonu zajíst svačinou. Abychom si mohli zlepšit reputaci,  nový úkol na sebe nenechal dlouho čekat. Za pomocí zrcátek jsme měli dovést laserový paprskem z bodu A do bodu B. Úkol, jež se může zdát lehký, ale takový, věřte mi, není. Oběma družinám se to ovšem nakonec podařilo a reputaci jsme si tak napravili. Mezitím, co se jedna skupina snažila navést paprsek světla boha Ašóky na cíl a otevřít tak dveře prastarého chrámu, druhá si cvičila schopnost spolupracovat mlčky u hraní Carcassonnu. Čas vyšel tak akorát, aby jsme stihli dokončit postupně oba úkoly a mohli se pustit do večeře. Po večeři klasicky koutek hygieny a vytí.

 

3.3

Čtvrtý den jsme se probudili, dali si snídani a už na nás čekala zajímavá novinka. V okolí tábora se prý zdržoval Yetti. Našim prvním úkolem ten den bylo najít o tom stopy a jeho přítomnost nějak potvrdit. Již v chatě jsme dostali první stopu, která nás postupně vedla k dalším. Nakonec se nám Yettiho přítomnost podařilo potvrdit opravdu prokazatelně - našli jsme jeho chlupy ! Přišli jsme do chaty, abychom je odevzdali. Na posilněnou jsme se naobědvali. Po obědě jsme měli nějakou dobu klid, jelikož jsme chlupy venku hledali dost dlouho. Další aktivitou později odpoledne byl tzv. vynález. Každá ze skupin měla vymyslet přístroj, který by mohl Yettiho polapit. Součástí plánu musel být podrobný nákres a popis přístroje a poté prezentace finálního produktu. Když už měly obě skupiny odprezentováno, dali jsme si svačinu, po které přišel začátek úkolu, který jsme následně dodělávali ještě dva dny. Začali jsme dělat komiks. Ten nám zabral čas až do večeře, po které jsme si dali sprchu a šli si zazpívat nahoru, jako každý večer.

4.3

Pátý den byl ve znamení výletu. Vydali jsme se pohodlně, pod vedením plukovníka, dodávkou do nedaleké obce Loučky, ve které stojí již pěkných pár let Vodní mlýn Wesselsky, o který se stará a obývá ho rodina Králových. Když jsme k mlýnu dorazili a podařilo se nám upoutat pozornosti dost nato, aby nám pan Král otevřel a pustil nás dovnitř, dostali jsme zhruba hodinovou jo přednášku o mlýně jo a všeho co s tím jo mlýnem jo souvisí. Pan Král měl totiž zajímavý zvyk (spíš zlozvyk), cpát do každé, i holé věty minimálně 12x "jo". Ovšem byl velmi milý a  informací nám dodal jo hodně, což mu musíme nechat. Po zhruba hodinové přednášce a prohlídce mlýna jsme se rozloučili, dali si banán na posilněnou a šupajdá (strašně dobré slovo :D) zpátky k dodávce. Vyrazili jsme zpět - směr Kamenka. Když jsme přijeli do chaty tak jsme doplnili energii, kterou nám vysály soutěže pana Krále o preclíkové dírky... Holt jiný kraj, jiný mrav. Po chvilce strávené odpočinkem přišla další akce. Intel byl velmi stručný, ovšem jasný. Máte zhruba dané území, v něm je 19 zašifrovaných zpráv. Najděte jich co nejvíc, pak dostanete hodinu na rozluštění. Obě skupiny se rozdělili a po dvojicích jsme se vydali hledat šifry. Po čase určenému k hledání jsme se v chatě pustili do luštění. Po odevzdání jsme se sešli dole u čaje a za chvíli už jsme měli zase co dělat. Pustili jsme se do dodělávání komiksu, ale když potom zacinkal zvoneček, signalizující, že se máme všichni sejít dolů, celí hladoví vším tím myšlením a vymýšlením, jsme se vděčně pustili do večeře a všechny úkoly si nechali na další den. Po večeři přišla chvilka na sprchu a večerní zpívání.

 

5.3

Šestý den tábora byl tu. Po snídani jsme se jali testování našich smyslů. Smíšek si pro nás připravila malý, ale zajímavý testík, u kterého otestovala všechny naše smysly. Po důkladném protestování byl čas na svačinku a trochu odpočinku. Abychom se naučili ještě něco více o Yettim, připravila si pro nás hlavní vědecká poradkyně Smíšek malou ukázku orgánů, které nám i popsala. No, a pak už jsme je popisovali i my. Další hra byla totiž ve znamení běhu a procvičování paměti. V nevelkém okruhu kolem chaty byly rozmístěny papíry s různými lidskými orgány i jejich podrobným popisem. My jsme dostali ty samé papíry, ovšem bez těch podrobných popisů... Zbytek už je asi všem jasný. Jako uklidnění po hře zafungovala skvěle svačinka. Dojedli jsme a nastal čas vrátit se k restům z minulého dne. Tzn., že jsme se pustili do dodělávání našich komiksů. To nám zabralo vcelku dost času, ovšem před obědem jsme stihli ještě jeden malý vědomostní testík, který si pro nás připravila Luss a otestoval, kolik jsme se toho na táboře naučili. Dopsali jsme odpovědi a rovnou jsme mohli zůstat sedět na místech, jelikož byl čas oběda. Po obědě jsme se všichni sešli nahoře v patře, kde jsme se někteří pustili do dodělávání komiksu (ano, stále jsme ho neměli hotový). Když už jsme konečně dokončili komiksy, většina se nás sešla kolem kytary, kterou jsem si vzal pro změnu na starost chvíli já. Jelikož jsem potřeboval trochu pomoct s některými táborovými písněmi, které pro mě byli ne až tak známé, tak mi ostatní pomohli procvičit si je takhle ve chvíli klidu. Odložil jsem kytaru a všichni jsme jen tak seděli a povídali si. Chvilku na to se k nám přidal Maco, který byl tou dobou jediný vedoucí v budově. Ostatní dostali hlášení od místního zdroje a šli něco prověřit ven. Maco tudíž s sebou nahoru vzal i vysílačku, kdyby něco potřebovali. A ukázalo se to jako velmi moudré rozhodnutí. Ani jsme se nenadáli a z ničeho nic se z vysílačky začala chrlit hlášení, jednou od Luss, pak Smíška, nakonec od Kufiho a pořád dokola. Nejenže spatřili Yettiho, oni se ho snažili i chytit. Na nic jsme nečekali, hodili na sebe oblečení a nově zformované skupiny - útočný tým Mačka a podpůrný tým Myš (něco jsme do té vysílačky nahlásit museli...)  se vydali na místo, kde naši kolegové viděli Yettiho naposled. Cestou jsme potkali zraněného Smíška. Abychom mohli dál, samozřejmě, že jsme se o ni a její zranění museli nejdříve postarat. Ošetřili jsme ji, běželi dál potkali Luss, která nás varovala před nebezpečným úsekem ležícím před námi. Museli jsme ho překonat pomocí dvou podložek - nesměli jsme se dotknout země, mohli jsme stát jen na podložkách. I to se nám povedlo a po dalším běhu jsme se dostali k finální překážce (to jsme ale v té době nevěděli) - k "rokli", kterou jsme museli překonat pomocí jednoduchého "mostu", který již na nás čekal vyroben pomocí slacku (taková ta lajna, jak po ní někdy na schůzkách chodíme) a jednoho horolezeckého lana napnutého nad tímto  slackem. I tuto překážku jsme překonali a jelikož jsme v tu chvíli už byli v lese, prodírali jsme se co nejrychleji dál. No a pak to přišlo. Uviděli jsme Yettiho ! Samozřejmě jsme se za ním všichni rozběhli a i když se Yetti snažil sebe víc, za chvíli už jsme ho pevně drželi u země a za další chvíli (tady ovšem podstatně delší chvíli) už jsme ho měli i spoutaného lany, které jsme si s sebou vzali z výše zmíněného "mostu". Původní plán byl Yettiho donést (ano, donést - na zádech, nebo jakkoli jinak i společnými silami) až do základny. Nějakou dobu jsme se o to společnými silami pokoušeli, ale z mnoha důvodů, ať už velmi špatný a hodně bahnitý terén nebo velké výškové a silové rozdíly mezi námi jsme nakonec i s Yettim usoudili, že radši půjde sám, my ho pouze svázaného povedeme. Došli jsme na základnu, předali Yettiho výzkumníkům a s pocitem dobře odvedené práce si šli postupně dát sprchu a převléknout se. Už tak velké úsměvy na tvářích nám pak ještě zvětšil pohled na to, co si pro nás připravili místní výzkumníci a vedoucí za dobře odvedenou práci. Všichni jsme seděli a povídali si dole u čaje. No a když jsme pak vyšlapali po schodech nahoru, na místo, kde se obvykle zpívalo, čekala tam na nás pravá nepálská čajovna. V miskách byly na stole různé dobroty, od oliv, přes nakládanou zeleninu, sýrovo-tvarohové roládky, hermelín a jiné druhy sýrů po čerstvý chléb a párky. Všichni jsme si sedli okolo a pustili se do toho. Celý večer jsme si pak povídali, probírali táborové zážitky a trochu i zpívali. Ten večer nám ale Maco zahrál i některé písně, které, ač jsou krásné, se až tak nezpívají, protože jsou pro děti těžké. Buď na pochopení, nebo intonačně. Což byla příjemná a hezká změna. Pak se stala ovšem ještě jedna věc. Když už jsme jen tak seděli a povídali si, začali si pro nás nenápadně po jednom chodit vedoucí a odvádět si nás pryč. To mohlo znamenat jen jedno. Stezka odvahy ! Nebudu napínat - všichni jsme ji v pořádku absolvovali. Naším úkolem na ní bylo najít krabičky, ve kterých byly umístěny svíčky a vyrytá písmena, která nám dala větu. Tu jsme museli sdělit na konci cesty - bylo to tedy něco jako heslo a potvrzení, že jsme absolvovali celou stezku. Pak jsme se ještě jednou na chvíli zase všichni sešli nahoře, popřáli si dobrou noc a rozešli se spát.

6.3

Poslední den se nesl hodně ve znamení úklidu. Budíčky byly již v tradiční časy, následovány snídaní. Po snídaní bylo vyhlášení tábora, tzn. všichni jsme se sešli dole u plakátů našich týmů, kde se v průběhu celého tábora zapisovala naše úspěšnost, kdo ten daný her vyhrál více aktivit atd. K našemu velkému překvapení a radosti celý tábor skončil remízou, což se stává velmi vzácně a nám se to zrovna podařilo. Myslím si, že to tak i bylo fér, jelikož obě družiny spolu vždy a u všech aktivit spolupracovali a všichni jsme se řídili heslem s přátelstvím nejdál dojdeš. Po tomto hezkém vyhodnocení a zhodnocení tábora už nám nezbylo nic jiného, než balení a úklid. Rozdělili jsme si tedy chatu a její místnosti a každý uklízel něco. Smíška, Luss a mě poté Maco odvezl na vlak do Fulneku a my jsme se vydali na cestu domů. Ostatní se v tu chvíli nejspíše ještě dobalovali v chatě a domů se vydali dodávkou s Macem chvíli po nás.

 

Doufám, že se mi povedlo shrnout tábor zajímavě a co nejpřesněji, a že z tohoto dlouhého textu (který snad aspoň někdo dočetl dokonce :D) vyplynulo, jak se mi tábor líbil. Ostatním určitě taky.

Tak zatím Ááááááááhoj:)

 

 

 

Hodnocení článku

Článek zatím nikdo nehodnotil.

Autor článku:
Míro

Délka členství není známa