Přechod okolo Vsetína s lekcí slovenštiny

Venku sněží, fouká vítr a šest odvážlivců se pomalu balí a chystá na přechod kopečků okolo Vsetína. Nikdo netuší, co nás čeká, zda nasněží tolik, že budeme muset kopa ve sněhu, abychom si mohli postavit stany nebo se sníh změní v déšť a my budeme promočení až na kost.

Scházíme se už den před plánovaným odjezdem a v loďce si děláme menší promítačku (hokej, špatný film, super film, film, hokej), která končí zhruba ve dvě ráno, a už v pět ráno zase vstáváme a odcházíme na vlak, který jede něco po šesté hodině. Ráno nás překvapilo, že venku už je asi deset čísel nafujané, takže jsme tedy počítali s tím, že budeme mrznout ve stanech.

Cesta vlakem byla obyčejně průměrně nudná. Posilnili jsme se energy drinkem, coca-colou a křupkama a mohlo se vyrazit. Ve Vsetíně nebyl žádný sníh ale hustě sněžilo a jelikož nástup byl velmi prudký, tak někteří jedinci umírali už po prvním kopci. Střídalo se bláto se sněhem a občas kaluže. Sněžení se uklidnilo a vylezlo sluníčko, což každému zvedlo náladu. Náš první cíl byla rozhledna Vartovna, a ta se po nějakých 3 hodinách konečně ukázala. Protože okolo rozhledny asi právě řádil orkán, tak nahoru vyšli pouze dva odvážlivci a zbytek počkal dole.

Jakmile se sešlo od rozhledny dolů, vítr se uklidnil, teplota se zvedla a stejně tak i nálada. Jelikož polovina lidí není zvyklá chodit po horách nebo byla jinak zraněná, tak se pauzy dělaly zhruba každých 35 metrů, ale to nám vůbec nevadilo. Lesy najednou skončily a objevily se louky, spooousty pastvin a na nich jedna jediná kráva, která byl překvapena, že si ji fotíme. Jeden nejmenovaný jedinec naší výpravy zkoušel, je-li v elektrickém ohradníku elektřina, no když dostal asi patnáctou ránu tak bylo jasné, že elektřina je přítomna.

Všude plno bláta, které sahalo až po kotníky a když byl někdo tak šikovný a sedl si do něj, tak sahalo až po zadek. Narazili jsme taky na balíky sena, což znamenalo jediné: focení. Pak jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že vůbec nevíme kde jít, protože značka se asi ztratila někde v blátě. Rozhodli jsme se jít za nosem, a buď to trefíme nebo ne. Netrefili jsme. Došli jsme do dědiny Prlov, ve které byl nádherný kaskádovitý potůček, ale to je asi tak vše, co tam bylo.

Neboť jsme nechtěli riskovat 2 km cestu po hlavní silnici, tak jsme nasedli na autobus, na který jsme čekali asi 5 minut. Dojeli jsme do centra vesnice nazývané Pozděchov. Centrum znamená: mapa, směrníky, info cedule, zavřený obchod a otevřená hospoda. Tak jsme si tedy šli dát kofolu do místní hospůdky, kde jsme měli i tu šanci se podívat na televizi na hity 90tých let. Pokud se někdo rozhodl jít zde na záchod, musel opustit budovu, přejít přes dvorek jak z 18tého století a až pak po zhruba 20 metrech došel na wc.

Po hodince odpočinku jsme si to namířili směr lesy a tam jsme hledali místo pro naše dva ubohé stany. Postavili jsme si je na téměř dokonalé rovině bez kamenů a klacků. Uvařili jsme si večeře v naší provizorní kuchyni. Kuchyň se dá představit jako starý vykotlaný kmen, ve kterém byl vařič, aby na ni nefoukalo. Někdo si dal Dobrý hostinec, někdo polévku čínské babičky a někdo měl třeba domácí gulášek.

Blížila se noc, teplota klesala a jakmile jsme zalehli, začalo sněžit. Do stanu nám po chvíli začalo svítit podivné světlo, které se přemisťovalo. Protože jsme si nedokázali vysvětlit co to je, svedli jsme to na geomagnetické pole. Z čista jasna bylo ráno, docela studené, ale dalo se to přežít. Každý se zahříval po svém, pitím čaje, běháním kolem stanů nebo to šlo vyřešit taky tak, že vám váš kolega vylije vařící čaj do spacáku. Pojedli jsme, napili se, sbalili stany a šlo se směrem k Lačnovským skalám.

Počasí se uklidnilo a opět začalo svítit slunce, tedy až k již zmiňovaným skalám, kde na nás z nebe spadlo asi 2,5 milionu sněhových vloček. To nám však nebránilo v tom udělat si zde pár fotek a pojíst své obědy. Po tom co jsme odešli od skal, se opět rozednilo a bylo krásně. Cestou necestou polem nepolem jsme se šinuli téměř pořád dolů k okraji vesnice Lidečko. Byly zde nejspíše ty nejhezčí Čertovy skály, které jsme měli tu čest potkat. Takže jsme si je zase celé prolezli a na každých dvou metrech si udělali hromadné selfie.

Pak jsme sešli do motorestu, kde jsme se tentokrát už chtěli zahřát, jelikož se opět začalo sněžit. Někdo kávu, někdo čaj, jiní horkou čokoládu, na výběr toho moc nebylo. Protože zde byla wifi, tak si každý zkontroloval, jestli se něco náhodou za ten jeden den nezměnilo na sociálních sítích. Velice neradi jsme při odchodu museli zaplatit a vyrazit do našeho druhého stanoviště, které bylo u Pulčínských skal, kde jsme dorazili asi za hodinku. Tábořiště bylo překvapivě prázdné, tak jsme zabrali úplně všechno, co se dalo.

Přišel čas večeře, ale jelikož se pořád jen sedělo v takových přibuduvkách, tak nebylo zrovna teplo. Jediným řešením jak se zahřát, bylo rozdělat oheň. To nebyl až tak problém, když jsme nasbírali dostatek březové kůry, ale horší bylo udržovat oheň, když máš po ruce jen mokré větve. Dýmilo se jako z Třineckých železáren, ale bylo teplíčko a většina osazenstva si i usušila boty. Někdo si zvládl usušit i ponožky, někdo si je přiškvařil. Jeden stan už byl postavený a druhá půlka výpravy čekala, až bude větší tma a bude více sněžit, aby to bylo těžší. Pak už jen vyčůrat, pomodlit a spát. A zrazu sa to stalo, začal som hovoriť slovenským jazykom.

Neviem prečo, ale už som nevedel prestať a nakoniec som nakazil úplne všetky, okrem jedného člena, ktorému sa to nepáčilo, ale aby jste se v tom neztratili tak budu pokračovat v psaní česky. To podivné světlo nám začalo opět svítit na stan, no sebrali jsme poslední zbytky sil a odvahy a vystrčili hlavu ze stanu. Zjistili jsme, že to není jiného, než obyčejný měsíc, takže i předchozí den to byl nejspíš měsíc. S klidným svědomím jsme mohli jít spát.

Ráno kosa jak z nosa a nebylo divu, že někdo musel spát ve spacáku a na nohách měl ponožky, na tom rukavice a celé to bylo obalené do bundy. Vylezlo se ze stanů a šlo se vařit snídani, která moc nezahřála, ale potěšila. Nikomu se nechtělo balit ani stany ani uklízet ten bordel, co byl všude kolem nás. Díky tomu sezení jsme byli všichni zmrzlí jak sobolí hovna, ale aby nám nezamrzl i mozeček tak jsme to pouklízeli, nabalili promočené stany do batohů a vyrazili na Pulčínské skály.

Pro někoho to mohlo být po ránu velmi kruté začít opět strmým stoupáním, ale ten výhled stál za to a nesmělo chybět skupinové selfie. Sněhu přes noc přibylo a na vrchu mohlo být tak 15 cm, ale naše cesta vedla už jen dolů a když jsme se blížili k vesnici Zděchov tak sněhu ubývalo, až najednou nebyl žádný. Tam jsme měli skoro hodinu času než nám měl jet bus, tak jsem zašli do místního kasina. Nebylo to nic jiného než nalejvárna pro místí štamgasty. Abychom se zahřáli, tak jsme si logicky dali kofolu a dojedli zbytky jídla jako např. diskotrysko nebo olivy všeho druhu.

Pak jsme ještě chvíli počkali na autobus, který nás zavezl do Vsetína. Času bylo habaděj, takže návštěva místní cukrárny byla jasná volba. Posilněni cukrem a kávou jsme nasedli na vlak a domů jeli více jak 6 hodin, protože jsme pořád přestupovali a pořád čekali na vlak. No kdo nebyl, může jen litovat, protože tento velikonočně zimní přechod,kterého se zúčastnili Kača, Abuš, Kufi, Shaun, Šnek, a já(Hogan) byl prostě dokonalý.

HOGAN

Přechod se konal 3. - 5. dubna.

Hodnocení článku

Článek zatím nikdo nehodnotil.

Autor článku:
Smíšek

Členem oddílu 17 let

Je všude tam, kde je potřeba roztlačit kamion, přenést obří balvan, nebo něco rozdrtit kladivem (třeba kost). Jinak naše máma, ségra, opora.