Mionši - Polana

Tak jsme si došli pro posledního skřeta. Vylezli jsme: Já (Alf), Anet, Ania, Danek, Chip, Káťa, Kufi, Lenka, Maco, Miki, Niki, Stračena a Stroužek. Sešli jsme se na zastávce, kde jsme čekali a čekali. 

Všichni se dostavili kromě Stroužka, našeho rastafariánského přítele, který se uráčil připlazit až jako poslední. Svezli jsme se autobusem do Jablunkova, kde nás uvítal Kufi. S Kufim jsme dojeli až do Lomné k Mionší.

Vlastně to byl jen potok, až na to že po něm byla pojmenovaná celá oblast. Když jsme došli na místo, kde uložit skřeta pro opozdilce, tak jsme se přesvědčili, jak je tam ještě pořád krutá zima. Dostali jsme skřeta, té-emelko nebo nic, to je oč tu běží.

Vraceli jsme se zpátky, kolem zastávky, abysme mohli vyšlápnout další kopec. Alespoň nás zahřál. Úmorné plazení vzhůru jsme vyměnili za vyptávání na heslo od wi-fi a kofolu. Po tomto zpestření jsme šli dál, a protože jsme měli náskok, začali jsme hrát čísla. Čísla jsme hráli, až jsme došli na loučku s posedem. Zrovna tam začal Stroužek počítat a tak každý skočil za první křáčí, které uviděl. Až na Dandu, lezoucího na ten posed. Po dopočítání čísel se všichni rozběhli na posed, ale hned z něho slezli, protože nevypadal legitimně bezpečně. Uvnitř jsme nenašli žádné vystřelené nábojnice, jak doufál Stračena, ovšem autosedačky a nádobu plnou bílé tekutiny.

Rozhodli jsme, že si zahrajem Ultimate Ninja. Všichni jsme se rozsekali až na Kufiho, který přežil. Beran jeden. Dolů už jsme čísla nebrali moc vážně, ale přeci. Ještě před nádražím v Bocanovicích jsme okoukli místečka, kde natáčí Vidrail.

Při čekání na vlak každý vytáhl mobil a pařil, dokud jsme se nezahřáli ve vlaku. Rozloučili jsme se, a vyrazili asi o 2 a půl hodiny dřív.

Alf

Hodnocení článku

Článek zatím nikdo nehodnotil.

Autor článku:
Maco

Členem oddílu 34 let

Velký kávomil obdařený božskou trpělivostí.