Slovinsko 2. pokus

Už je to celkem doba, co jsme se podruhé vrátili ze Slovinska. Ano, vím a moc se omlouvám, tento článek měl určitě vyjít dřív. Myslím si ale, že v této době temna, plné učení, domácích úkolů a kdoví čeho, si člověk rád zavzpomíná na jedno z našich letních dobrodružství..... Aneb Slovinsko, túra pro rodiny s dětmi, velmi hravá ferrata, apod.
Většina z Vás, milí čtenáři, jistě víte, že minulý rok nám to se Slovinskem a Triglavem moc kvůli počasí nevyšlo. No to nás neodradilo a tento rok jsme se tam vydali znova. Konečně pokořit tu horu. Minulý rok jsme jeli do Slovinska a potom do Itálie, na týden víc jako na dovču, ale tentokrát měla výprava jasný záměr. Vylézt Triglav a cestou zpět se zastavit na nějaké ferratě.
7.7.2016 jsme se odpoledne nabalili, a po krátkém volejbalovém ťukání, při kterém Laura díky Lukymu (myslím, že to byl Lukyho smeč, jestli né tak se omlouvám) smeči přišla o svou večeři. Pak už jsme teda uvážili, že by bylo načase, abychom teda vyrazili. Cestovali jsme přes noc, takže jsme si kromě světel aut a tmy nic víc z okolí neužili, taky v dodávce bylo celkem mrtvo.
8.7. při východu slunce jsme už byli ve Slovinsku. Úspěšně jsme se dostali přes šílené serpentiny a okolo šesté hodiny ranní jsme se všichni převlékali na naši "aklimatizační" túrku k Prisojníkovému oknu. Vyšli jsme za nádherného sluníčka, ale na vrcholu se zatáhlo, a tak jsme se otočili a kolem deváté, už jsme po cestě zpátky míjeli všechny lidi co šli teprve nahoru. Sváču jsme si dali u bývalé stanice lanovky, o které jsme jako experti na 1. a 2. světovou válku byli přesvědčeni, že byla vojenským bunkrem. No couž. Túra byla za náma a nám nezbývalo nic jiného než si mezi Julskýma alpama užít den relaxace a psychické přípravy (Triglav, noo tam normálně chodí rodiny s dětmi, Šnek 2016) na Den T. to zahrnovalo vaření jídla, ťukání si s volejbalovým míčem přes půlmetrový plotek, koupání v Soči, normální koupání, stavění stanu(spíše stanového hotelu), pozorování staršího páru jak nacouval do stromu apod.
9.7. Ráno: vstávačka, rychle se nasnídat ovesné kaše, sbalit se oblíct se a rychle vyrazit pod kopec. A byli jsme tam pod Triglavem na stejné křižovatce jako minulý rok, tentokrát ale směrem doleva. Vyšli jsme svým tempem, nechtěli jsme to nějak přepálit, i tak jsme měli vždycky hodinovou rezervu na každém rozcestníku. Cesta byla plná kamenů a serpentin, které nás vedly výš a výš a my jsme se mohli koukat výhledama stále lepšíma a lepšíma. cesta nahoru ubíhala poněkud rychle, pravda že jsme měli ještě nejvíc energie. Po cestě jsme se hádali, jestli záhadné pískavé zvuky způsobují nějací ptáci nebo nějací svišti, později se ukázalo, že to byly kozy. A tak jsme šli a šli stále nahoru, až jsme došli na první checkpoint. Koča na doliču. Zvážili jsme, že to nebylo zas tak strašné a těch zbylých 700m nahoru už bude docela rychlovka (óóó jak jenom jsme se to mýlili!!!), a tak po obídku jsme zase plní energie rázným krokem s pocitem, že už tam zachvíli budem vydali vpřed. No. přivítala nás nekonečná (podle Shaunova popisu) měsíční pustina, která se táhla, a vlastně jsme nevěděli kde nás přesně vede. Až v jednu chvíli, potom co jsme vyšli zpoza zatáčky jsme se před náma odhalil, Triglavových zbylých 700 výškových metrů v celé své kráse a v tu chvíli jsme zjistili, že to už taková rychlovka nebude. u úpatí toho vyrcholku jsme zjistili, že další část výstupu se bude podobat Janošikovým dieram. Tím myslím kůly nabité do skály, řetězy a ocelová lana, chodníčky široké tak pro půl člověka (zmínil jsem, že šnek vykládal, že rodiny s dětmi tam chodí i s kočárkama?) a všichni koho jsme potkali, tak ve feratových úvazcích a s přilbama (to jsme neměli). No couž. Prostě jsme tam šli, tak jak jsme byli. Bohužel vrchol zakryl mrak, a tak ten nejpříjemnější pohled jsme si museli odpustit, škoda. Rychlo dolů, mraky se blížily blíž a blíž, tak jsme se nechtěli potkat s deštěm. Tak jak byla cesta nahorů rychlá, o to byla cesta dolů pomalejší. Cesta tvořená vápencem nám dávala zabrat na nohy a vody nám ubývalo víc a víc, a o to víc jsme ocenili horský potok, do kterého jsme zabořili naše hlavy a osvěžili se co to šlo. Cesta nahoru i dolů nám trvala něco kolem 12 hodin, což jsme byli rádi, protože ony rodiny s dětma a většina blogerů psala, že na Triglav se chodí na dva dny, ale my nejsme žádni béčkoví turisti. v Kempu jsme si dali jídlo, pivko a tuzí jsme byli dřív než byste řekli Triglav.
10.7. Byl poslední den našeho dobrodružství. Ráno jsme se sbalili, podruhé se rozloučili s horama a majitelem kempu a zamířili na Ferratu. Ferrata v Rakousku, která vedla nad hladinou jezera, poté se zvedala výš a celkově tvořila takový menší okruh. Škoda byla, že jsme museli vždycky celkem dlouho čekat než jsme se posunuli dál o další překážku, ale bylo to víc než super. Tím skončil náš Výletík a my jsme se spokojeně vraceli domů.
Peckovní akcička, která nám pomohla posunout naše hranice zase trošku dál, napravila to co minulý rok zkazilo počasí a tak vůbec :) Díky Šnekovi, Lauře, Mírovi, Shaunovi, Lukymu a Teři
Hodnocení článku

Článek zatím nikdo nehodnotil.

Autor článku:
Kufi

Členem oddílu 7 let

Zapálený, bláznivý, hrr, věrný, spolehlivý. Prostě velké psisko.