Mosty u Jablunkova – Studeničný – Polanka – Návsí aneb jak jsem zjistili, že někdo dokáže jíst nanuk i v sedmi stupních nad nulou

Psala se předposlední říjnová sobota a někteří z nás se vydali na první hory
v letošním školním roce. Původně jsem vůbec neměla v plánu jít, ale když Macovi
chyběli vlci, tak jsem si řekla „proč ne?“, nachystala budík na časnou ranní hodinu a
byla plná očekávání, jací asi budou nováčci.
Hned ráno mě potěšilo počasí jako stvořené pro výšlap. Nasnídala jsem se,
sbalila a chtěla vyrazit. Ale pak mi něco řeklo, ať zkontroluju, jestli tam vážně mám
být na čtvrt na devět. Nemám. Zbytečně jsem vstávala o hodinu dřív. Když jsem o
hodinu později dorazila na sraz, celkem mě překvapilo, kolik lidí neznám. Některé z
nich jsem si sice pamatovala ze 72 hodin, ale i tak jsem neznala víc než jejich jména
– a někdy ani to.

Nastoupili jsme do klasicky narvaného osobáku a vyrazili směrem Mosty.
Cesta uběhla celkem rychle a asi za čtvrt hodiny jsme vystoupili na Mosteckém
nádraží, pověstném svou sochou medvěda. Samozřejmě, ho všichni museli
prozkoumat. Pak jsme se v kruhu seznámili s ostatními. Snažila jsem si je hned
všechny zapamatovat, ale asi by to šlo líp, kdyby měli přidělená čísla... :)
Ještě než jsme skutečně vyrazili, Rudek nadhodil návrh, ať se stavíme k
Tadkovi. „Tadek“ není žádný náš známý – je to cukrárna, kde mají skvělé zákusky a
my tam rádi zajdeme vždycky, když jsme v Mostech. Maco nemohl jinak než
souhlasit, a tak se skoro dvacet lidí nacpalo do malého prostoru a osladilo či osolilo
si život.

Po posilnění jsme konečně vyrazili směrem Studeničný. Ze začátku byla cesta
hodně prudká a tak se většina loudala. Vůbec to ale nevadilo, protože jsme na těch dvanáct
kilometrů měli rezervu dlouhých šest hodin. Po chvíli mluvení jsme dorazili k sesuvu půdy pod
Gírovou. Někteří z nás to už znali z dřívějška – jednou už jsme tady lovili kešku. Rudek se pro ni
vydal i tentokrát – no což, aktualizace jsou nutné i mimo Windows. :)

Když jsme se dostatečně pokochali krásným výhledem, vyrazili jsme dál a
pro zpestření jsme začali hrát čísla. Já jenom v duchu doufala, že si správně
pamatuju jména všech zúčastněných. Jak jsme zjistili asi po deseti minutách hry,
nováčci ještě budou muset pracovat na schopnosti prohrávat. Když je hledač objevil,
okamžitě, někdy velmi okatě, někdy méně nápadně, napráskali snad všechny, které
viděli. To nám ale vůbec nebránilo v tom si hru patřičně užít. Posléze jsme taky
zjistili, že vysvětlovat jim něco, je někdy jako mluvit s hluchými. Když jim Maco asi
třikrát opakoval, že nemají ty hřiby trhat, když je nechtějí nést domů, a oni je zase
vytrhli, Maco se vzdal, vyndal šátek a začali jsme je záměrně sbírat.

O několik minut později jsme už dorazili na Polanku, kde jsme se posilnili
polívkou, hranolky či smažákem. Byli i tací, kteří si koupili zmrzlinu. Když jsme
opouštěli chatu, Maruška prohlásila: „Já si koupím nanuk!“ „Ne, je tam zima. Mohla
bys potom být nemocná...“ „Ale já bych ho nejedla...“ Hmm, tak to teda nevím, co
by s ním dělala. :)

O to víc jsem byla překvapená, když jsem po opuštění chaty zjistila, že si
někdo z kluků nanuk fakt koupil a teď ho vesele v rukavicích a s čepicí na hlavě
konzumuje. No, některé věci asi nepochopím. :)

Pak už nás čekalo asi jenom šest kilometrů, během kterých by Palo, nebýt
Maca, ztratil batoh. Maco nám taky cestou vysvětlil, jaký vliv mají jména na jejich nositele.
Takže teď už víme, proč jsou Martinové tak úžasní. :-)

Nakonec to byla vážně super akce, kterou jsem si navzdory tomu, že jsem
vlk, moc užila. Kdo nešel, má čeho litovat.
Hodnocení článku

Článek zatím nikdo nehodnotil.

Autor článku:
Ewa

Délka členství není známa