Viktorie Raabová
Wiki

STRMÝ POLOM, SCHOVANÝ POTOK A SKÁLA K TOMU

Psal se den 16.10.2021, čas něco kolem 8:23, když jsme se sešli v početné skupině 14 osob na autobusáku u Slovanu. Nalodili jsme se do autobusu, hodný autobusák mi prodal lístky pro celou bandu, aniž by u toho obracel očima, a vyjeli jsme směr Horní Přeláč v Dolní Lomné. Cestou se k nám ještě přidali trio Zowadovi a Kufi, takže v konečném počtu 18 účastníků jsme vyrazili na naplánovanou trasu.

Já s Kufim jsme věděli moc dobře, že Velký Polom, náš první cíl, je celkem strmá škarpa, takže jsme valili oči na to, jaké tempo děcka nasadily. Dokonce i v opravdu strmých úsecích se někteří, Kryštof, drali do kopce během. Nicméně Velký Polom byl opravdu jen první naplánovaný bod na naší trase, je přeci třeba šetřit síly, takže se hodilo zvolnit. Během první oddechové pauzy jsme si teda zopákli co hrozí, když se skupina na akci příliš roztrousí, jak tomu předcházet, a co dělat, kdyby se někdo opravdu ztratil v lese a vůbec nevěděl kde je. Po tomhle krátkém školení se zběsilý úprk v před těch nejrychlejších trošičku zmírnil. Navíc Kufi vyhlásil fotosoutěž o nejlepší fotky z akce, takže všichni hledali ty nejlepší záběry a fotili jak o život. (Výsledkem je docela kvalitní fotodokumentace každého stromu, traktoru a auta, které jsme cestou potkali.)

Další pauzičku jsme si dopřáli na Muřinkovém vrchu, kdy jsme párkrát kousli do svačiny a šlapali zas dál. Překonali jsme několik bahnitých překážek, vystoupali ještě několik metrů a došli až na vrchol Velkého Polomu. Z vrchu bývá opravdu krásný výhled, nicméně nám ten výhled zakrývala lehká mlha, ale nijak nám to nevadilo. Mlžný opar v podzimní chráněné přírodě na Polomu působil tak nějak kouzelně. Pokračovali jsme po hřebeni ke Kamenné chatě, kde jsme si na chvilku sedli, někteří si dali polívku, jiní jenom něco k pití nebo sváču z domu. Poseděli jsme tak půl hoďky, nahodili bágly a šli dál. Teď ovšem začala ta hlavní šou.

Další destinace na programu byl Jestřábí potok. K němu od Kamenné chaty nevede značka, takže nám chvilku trvalo, než jsme vůbec objevili nějakou cestu, která by vedla přibližně směrem kam jsme podle mapy měli jít. Cesta to byla velmi provizorní a nejeden Myšák nahlas zapochyboval o její správnosti. Ale BYLA to ta správná cesta! Fakt jo.. :D Došli jsme na zpevněný terén, který už i Veve musela uznat za cestu a chvilku jsme šli celkem pohodlně. Za chvíli však mapa zase hlásila že máme sejít někam do lesa, takže jsme se chvilku brodili větvema a ostružiním za poslechu mamrání Hobitků Tea a dvojčat, že po té cestě se šlo teda líp. Jenže ta cesta by nás nedovedla k paloučku, kde je pomník na počest křesťanů, kteří se na tomto místě kdysi tajně scházeli ke svým bohoslužbám, které byly zakázané. Kousek od paloučku, asi tak o deset křoví ostružiní dál byl schovaná vodopádek na Jestřábím potoce, náš druhý cíl. Právě někde u toho vodopádu měl být nakreslený tajný znak k nalezení skřítka. Koryto potoka je tam celkem strmé a hluboké, takže hledat znak se vydalo jen pár odvážných. Hledali, hledali, hledali a hledali až ho nakonec našli, super.

Super, mohlo se jít dál. Chyták byl v tom, že cestou k potoku jsme sestoupali skoro všechny dříve pracně nastoupené vrstevnice a teď bylo třeba jít zas do kopce. Tahle situace s sebou nevyhnutelně nese neskrývanou nelibost účastníků, kteří se v tu chvíli cítí lehce podvedeni. Dokonce se rozšířil názor, že tudyma jsme už přece šli a že chodíme do kola…

Zvláštní, že touhle chůzí po stále stejných cestách jsme se dostali až pod Skálu Severku, náš poslední cíl. Když říkám že pod, myslím opravdu pod…dělil nás o ní poslední, ale opravdu vydatný stoupáček. Market už přestala věřit, že vůbec někdy dojdem a že se ještě vrátíme domů. Všichni to samozřejmě zvládli a u skály na nás čekal schovaný skřítek. Místo kde se schovával bylo označeno tajným znakem, který jsme našli u vodopádu, nicméně najít ho nám chvilku trvalo. Myslím, že to byla Viki, kdo ho nakonec objevil.

Všimla jsem si, že skřítek má takovou magickou moc..i kdyby cesta k němu byla sebehorší a náročnější, vždycky bude stát za to..je to přece pro skřítka, ne?

Od Severky už to byl opravdu jenom sestup, i když někteří tomu nevěřili a očekávali další zradu kopcovitého typu. Měli jsme i dobrý čas, takže jsme si cestou dolů zahráli pár kol čísel, a do Lomné k Akátům jsme i tak došli se skoro hodinovou rezervou. Kousek od autobusové zastávky je cukrárna, která měla otevřeno, takže padesáti minutová rezerva byla dobře využita. Paní v cukrárně se sice trošku zděsila, když ji 14 turistických děti vykoupilo celou zásobu cigaretových žvýkaček a tyčinek s kyselým práškem, ale tak byla to zasloužená odměna. Během čekání na zastávce se najednou všechna únava ztratila a někteří si ještě zahráli hoňky, vyšplhali na lomňanské stromky a div nezbořili tu zastávku.

Přijel autobus, hodný autobusák z rána nás zase s úsměvem nechal nastoupit a jeli jsme dom. Už cestou jsme se postupně rozloučili s Kufim, Veve, triem Zowadovými a zbytek dojel až ke Slovanu, kde už jsme se rozešli všichni, každý po své ose.

A tak jsme zas jednou společně vyvětrali pohorky, užili si kopu srandy a podzimu. Díky všem, co na akci byli!

 

P.S.: Vítězné fotografie byly opravdu zveřejněny na Kufiho instagramu, jak bylo slíbeno 😊

 

 

Komentáře pro tebe nejsou viditelné.

Vkládání nových komentářů pro tebe není povoleno.