Patrik Bocek
Losos

Článek ze stříbrné expedice Dofe

Putování na Banát a zpátky.

Expedice začala brzkým ranním srazem v naší lodenici. Všichni si připravili věci ke zalehnutí na cestu, otočili jsme klíčkem a vyjeli. Cesta směr Balkán začala prvním přejezdem hranic na Slovensko a jejich praslavné cesty první třídy. Po jedné zastávce a 500 kilometrech jsme dorazili do hlavního města Maďarska. Malebné a historické město, jenž se rozkládá na obou březích Dunaje nás velice zaujalo, a proto jsme zaparkovali na místním parkovišti a vyrazili do ulic. Navštívili jsme náměstí Hrdinů, hrad vajdahunyad a místní parky. Jelikož čas neúprosně letěl, tak jsme pokračovali v cestě. Přejeli jsme poslední hraniční přejezd do Rumunska, kde nás zpozdila kolona na hranicích, ale jen nepatrně. Nastalo první stmívání a my hledali místo, kde přespíme. Našli jsme nějaký útulný sad u řeky a ten jsme využili. Ráno jsme zase vyrazili. Poslední zastávka byla v menším městě Orsova, kde jsme si dali kávu v malebné místní kavárničce a do cíle nám nezbývalo mnoho kilometrů, tak jsme zase usedli do naší čtyřkolé krásky a zamířili do Eibentálu. Informační značky našeho cíle se již začaly ukazovat podél cesty. Zbývaly poslední kilometry, které nám zpestřily úzké serpentiny při přejezdu skal. Eibentál alias Tisové Údolí se rozkládalo uprostřed kopců a vleklo se podél místního potůčku. První, co jsme udělali po příjezdu bylo ptaní se na přespání, a tak jsme využili místní kemp. Kemp byl útulný. Postavili jsme stany a prošli jsme si vesničku. Kolem jedné cesty stály skoro všechny domy z vesnice. Za domy byla vždy obhospodařována pole a všude rostly nádherné květiny. Městem cinkaly zvonečky od krav nebo koz a my se se západem slunce vraceli si dát večeři. A dalším dnem plnění cíle mohlo začít. Expediční ráno jsme se vzbudili, udělali jsme si snídani a vyrazili do terénu po blízkém okolí. Vyšli jsme na první kopec, kde se nacházel místní hřbitov. Zaujaly nás české nápisy na náhrobcích a směs česko-německých příjmení. O kousek dál, na lesní pěšince jsme se setkali s nádhernou, ač neobvyklou, návštěvou želvy. Udělali jsme si s ní pár fotek a šli jsme dál. Cestou na další kopec jsme potkali pasáka koz, který zrovna vedl kozy zpátky do vesnice. Byl to milý pán. Měl s sebou autentický kroj, který bil do očí jíž z dálky a zdobenou sekyrku. Menší okruh kolem vesnice nám zpestřili velcí motýli, létající nad loukami. Konec našeho dopoledního výletu jsme zasvětili hledáním starých opuštěných vstupů do štol, ale neúspěšně. Cesty již byly zarostlé, že se nedalo projít. Došli jsme zpátky ke stanům, uvařili jsme si a vyšli do ulic, abychom se přiblížili a vlezli pod kůži místní kultuře a zvykům. První naše zastávka byla na Eibentálské poště. Po příchodu ke zpola zarostlé budově jsme ale netušili, že by mohla být zavřená. Nezbývalo nám nic jiného než to zkusit jinde. Cestou nás zaujala cedule s prodejem medu a malebná budova s ní. Nečekali jsme a zaklepali. Zvonek tady uprostřed Banátu byl vždy štěkající pes. Štěkot psa nám zajistil i příchod panička. Otevřela nám postarší paní a s údivem co zde děláme. Vysvětlili jsme jí, že zde plníme cíl naší expedice skrz Dofe. Začali jsme s otázkami, co nás zajímaly. Bylo velice fajn, že paní, místní rodačka, s námi velice vstřícně komunikovala a my se mohli dozvědět spoustu informací. Na konci rozhovoru jsme poděkovali, dokonce jsme si i udělali fotku a pokračovali dále. Udělali jsme tak ještě jednu zastávku s místními a pak jsme se vraceli na základnu vstřebat nově nabyté informace. Další den ráno nás vzbudil cinkot kravských zvonku, při přechodu kravského povozu. Tento den jsme měli jasný cíl, tím byl vesnicí známy, moudrý muž a historik pan Kocman. Tudíž jsme vyrazili zkraje dne na asi nejvýše položenou budovu v údolí. Náš příchod byl jíž z dálky ohlášen štěkotem. Zpoza chalupy nám přišel otevřít onen pán a pozval nás dále. Usadili jsme se v jeho venkovním posezení a bez jakýchkoliv otázek pan Kocman začal povídat. Dvou a půl hodinový vyčerpávající a bujný výklad nám poskytl velice mnoho cenných informací ohledně historie Banátu. Jakmile jsme se dostali zase do součastnosti, tak jsme vyrazili zpět a udělali jsme si poslední oběd v kempu. Tímto dopolednem nám skončilo putování po Eibentálu. Sklidili jsme stany, rozloučili jsme se a vyjeli zase o kousek dále a to do další z vesnic. Přejezd do Gerniku nám obohatil fotoaparáty. Asi deset kilometrů před další Českou vesničkou jsme potkali opuštěnou továrnu a okolní doly. Místo působilo jako z nějakého postapokalyptického snímku. Všude rozbité budovy, vysoké polorozpadlé stavby, odpadky a voda stříkající přímo z trubek zinscenovala nevídaný dojem. Příjezd do Gerníku jako by kopíroval příjezd do Eibentálu, znova nás čekaly úzké skalnaté serpentiny. Vesnice působila jako zchátralejší, ale přišla nám větší a rozlehlejší. Zaparkovali jsme na náměstíčku před hospodou. Zkraje jsme se divili místní poslušnosti krav, které poslouchaly staré babičky na slovo. A jako blesk z čirého nebe jsme potkali jinou organizaci, která vypomáhala místním s různými nádenickými pracemi. Dokonce někteří byli naši staří známí, a tak jsme zavzpomínali a promluvili si. Navštívili jsme s nimi místní jeskyňku a jak jsme šli zpátky, domluvili jsme si zde spaní v místní základní škole, kterou navštěvuje dohromady pět dětí. Škola nám poskytla veškerý komfort a zázemí. Večer jsme strávili kulturně s ostatními a šlo se spát, protože další den se vyráželo pomalu směr domov. Cestou domů jsme zamířili ještě na vodopády u řeky Nery, kde nám cestu komplikovaly místní cesty podél řeky. Našli jsme tam kousek i kemp, kde jsme si uvařili a rozmysleli si cestu domů, protože nám zbývaly pořád dvě noci. Odpoledne jsme tedy z kempu opět vyjeli směr Maďarské hranice. Kousek za hranicemi se začalo opět stmívat. Vyjeli jsme z dálnice, zatočili doleva a čirou náhodou jsme narazili na kemp, kde jsme mohli zdarma přespat na jejich louce. Mimochodem štěstí na přespání nás stále neopouští. Předposlední ráno bylo podařené a slunečné. Dlouho očekávaný cíl, který byl součástí cesty zpět, byly termály v Egerszalók. Za dvě a půl hodiny jsme byli v cíli, tak už jen stačilo vybalit plavky a šlo se. Užili jsme si tři hodinky ve známých vodách s vysokým obsahem minerálních látek a vápníku. Dále jsme nezaháleli a vyrazili co nejblíže českým hranicím. Cestou jsme dostali nápad, že zavoláme Holotňákovým, a že je poprosíme o azyl. Tak se i stalo. Noc na balkóně byla příjemnou změnou. Po poslední noci následovalo i poslední ráno, a tak jsme posnídali a vyrazili domů. V poslední řadě jsme navštívili Liptovský Mikuláš a zdejší kavárnu. Pak už jen nás čekal příjezd do lodenice a vybalování. Tím naše sedmidenní putování skončilo.

 

Adios Losos

Komentáře pro tebe nejsou viditelné.

Vkládání nových komentářů pro tebe není povoleno.